Math isn´t that bad...

24. září 2013 v 21:32 | Maiki |  K-Pop FanFiction
Hello ^^ Takže jsem zpátky ze seznammováku (od pátku xD) a zase to tady rozjedem B) Hell yeah! :D Na rozjezd sem hodim povídku, která mě napadla při sprchování... mám divný myšlenkový pochody :P :D
No nic :DD Enjoy (celou dobu jsem to tady psala blbě, ale což.. moje angličtina neni nejslavnější ... :DD)
Název: Math isn´t that bad (Matika není tak špatná)
Fandom: B.A.P
Pairing: BangHim
Warning: yaoi
Story by: Maiki (me)
OneShot
PS: Nekontrolovala jsem to po sobě, případné chyby mi promiňte ^^

Vždycky jsem měl problémy s matikou. Nesnášel jsem jí už od základky a ona mě určitě taky. Teda, kdyby mohla žít, určitě by mě švihla pravítkem po hlavě za to, jak jí mrvim. I když jsem se snažil a pravidelně se připravoval a učil, nikdy jsem to nespočítal správě… rovnice jsou zlo!
Dneska jsme psali další písemku… absolutně to nechápu! Navíc náš pan profesor na matematiku mě nemá moc rád… známky podle toho taky vypadají. Ale mě jistým způsobem přitahuje… vlastně mám pocit, že jsem se do něj zamiloval…
Zazvonil zvonek. Konec školy a taky konec testu. S náladou na bodu mrazu jsem si sbalil věci a pomalu šel ke katedře. Podal jsem profesoru Bangovi svůj test a snažil se co nejrychleji vypadnout, jenže mě zastavil. "HimChan… počkej na mě u kabinetu… musím s tebou mluvit." Podíval se na mě takovým tím učitelovským výrazem. No super. Jen jsem kývl a vyšel na chodbu, kde jsem si to zamířil k jeho kabinetu.
Po deseti minutách tam dorazil. "Pojď dovnitř. Nebudeme to řešit na chodbě." Odemkl kabinet a pokynul mi, abych vešel. Poslušně jsem vstoupil do místnosti, profesor Bang za mnou. Rozhlížel jsem se kolem a nějak jsem nevnímal, dokud jsem neuslyšel, jak zamyká dveře. Otočil jsem se čelem k němu. Stál opřený o dveře a usmíval se. Nasucho jsem polkl. Odtrhl se ode dveří a šel pomalu ke mně. Cestou ke mně mluvil: "Vzhledem k tvým problémům s matikou jsem se rozhodl, že potřebuješ doučování." Zastavil se těsně u mě. "Budu tě doučovat HimChane." Usmál se na mě vlídně, až mě z toho zamrazilo. "Co kdybychom si dali naši první lekci? Nikdo nás rušit nebude škola je až do večera odemčená… máme spoustu času." Pokračoval.
Koukal jsem na něj a nezmohl se na slovo… "Posaď se tady a vyndej si věci na matematiku, začneme." Poručil mi, přešel ke svému stolu a sedl si za něj. Sundal jsem batoh ze zad, sedl si na židli naproti stolu a vyndal si věci na matiku. Začali jsme…

"Už to chápeš? Musíš sloučit úsek A s úsekem B a pak to všechno mezi sebou sečíst, vynásobit atd." podíval se na mě, aby se ujistil, jestli to chápu. Vlastně jsem to už chápal… vypočítal jsem i pár příkladů správně, i když s jeho pomocí. I když sedí přes stůl, je u mě nějak blízko… srdce mi buší jako splašené. Vlastně je takové od chvíle, co zamkl ty dveře… proč je zamykal? "HimChane?" luskl mi prsty před obličejem. Probral jsem se. "Jo, chápu to." Zamumlal jsem a dál se ponořil do svých myšlenek…
"HimChane…" zašeptal mi něčí hlas d ucha. Trhl jsem sebou a otočil se směrem k hlasu. Osudová chyba! Jakmile jsem se jen o trochu otočil, ucítil jsem tlak na svých rtech. Vytřeštil jsem oči, když jsem si uvědomil, že mě právě profesor Bang líbá! Nesouhlasně jsem zamručel a odtrhl se. Rychle jsem vzal batoh a snažil se utéct. Dveře jsou zamčené! Sakra! Já zapomněl! Váhavě jsem se otočil a viděl, jak profesor sedí na kraji stolu a dívá se na mě smutným pohledem. Polkl jsem.
"A já myslel, že jsi na tom stejně." Usmál se smutně. "J-jak stejně?" musel jsem si odkašlat, protože můj hlas se třásl. "Že… že … že mě máš taky rád, jako já tebe." Pořád měl na tváři takový ten smutný úsměv. Jeho oči se leskly. Jako kdyby chtěl plakat. "Já-já…" koktal jsem. "To je v pořádku. Je to moje chyba, že jsem si to myslel…" zvedl se ze stolu. "Počkej, odemknu ti. Stejně jsme už dneska skončili." Hledal v kapse klíče a pomalu šel ke mně. Nevím, co mě to popadla, ale rozeběhl jsem se proti němu a objal ho. "HimChane?" zeptal se vyjeveně. Zesílil jsem stisk. "Pane profesore… já… není to vaše chyba… máte pravdu…" zahuhlal jsem do jeho hrudi. Sice jsem mu neviděl co tváře, ale vím, že se usmál. Ucítil jsem jednu jeho ruku na svých zádech a druhou mi prohraboval vlasy. Odtrhl jsem se od něj a podíval mu do očí. "Prof…" "Pšt! Pro tebe jsem YongGuk." Usmál se a vtiskl mi jemný polibek. Usmál jsem se do polibku. "YongGuk … saranghae." Podíval jsem se mu do očí a usmál. "Saranghae." Věnoval mi zářivý úsměv a znovu mě políbil.

Matika není nakonec tak špatná…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Natka (Ný) Natka (Ný) | Web | 1. února 2014 v 11:56 | Reagovat

Kraťoučký ale pěkný!! ^^ :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama