close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

BlackFreedom

17. března 2014 v 19:23 | Maiki |  OneShots
Hoj!
Tenhle příběh má být... takový... jak to říct... No určitě není veselý. Je spíše smutný, ale snažím se poukázat na to, jaké věci dříve byli a jaké mohou znovu být, pokud nebudeme jako lidé opatrní. Je to úvaha 16leté studentky 1. ročníku střední školy, co se na tímto tématem zamyslela. Nad totalitnm režimem, nad nesvobodou, nad diskriminací , nad silou pár jedinců, kteří se dokáží vzbouřit.
Psala jsem to zhruba 2 hodiny.
Doufám, že si to aspoň někdo přečte ^^.
Have a nie day~ ^^

Prosím omluvte případné gramatické chyby. Děkuji. :)

Název: Black Freedom
Autor: Maiki
Varování: Smrt postav, násilí
Počet slov: 1983



"Maminko! Maminko, podívej!"křičela malá dívenka z od branky na svou maminku. Žena k ní otočila
hlavu, na tváři sladký úsměv. Ten povadl, jakmile postřehla osůbku za svou malou holčičkou. Žena
přestala věšet prádlo a rozběhla se k holčičce. "Elis! Jdi od ní pryč!" křičela žena za běhu. Její dcerka
nechápala. Proč má od své nové kamarádky chodit pryč? Je hodná. Sice stydlivá, ale hodná. Elisabeth
stála zmatená na prahu branku, pohledem se dívala střídavě na svou matku a svou kamarádku. Než
však stačila udělat rozhodnutí, matka ji chytila do náruče a vběhla s ní do domu.
"Maminko!" ozvala se holčička, když sledovala svou matku, jak zamyká hlavní dveře a zatahuje
záclony. Po té skončila se otočila n svou dcerku. "Elis, říkala jsem ti snad, nestýkej se s ostatními děti!
Oni nejsou jako my. Oni jsou nečistí. Nemůžeš se s nimi bavit." Kladla jí na srdce a každé slovo
vyslovila dost zřetelně na to, aby ji její 6letá dcerka rozuměla.
"Ale maminko, já si nemám s kým hrát. Proč si nemůžu hrát s nimi?" holčičce se zaleskly oči. Matka si
jen povzdychla a objala svou dcerku. "Pochopíš, až budeš starší zlatíčko. Pojď, dáme si sušenky a
půjdeme si spolu hrát." Znovu nasadila ten sladký úsměv a táhla svou dcerku do kuchyně.

"Dnes večer byly opět zaznamenány útoky skupinou neznámých útočníků. Policie naštěstí všechny
potlačila a skupinu nečistých, která útoky vedla jsme vsadili do vazby s trestem doživotí. Identity
nejsou známy, neměli u sebe své ID karty a nechtějí mluvit. Věříme, že díky pátrání se nám povede
zjistit jejich identity a postaráme se o následné potrestání i příslušníků jejich rodin." Na obrazovce
zmizela postava policisty a vystřídal ji moderátor zpráv. "To byl vrchní velitel naší městské policie,
děkuji. A nyní přejdeme k další aktualitě. Potraviny se budou znovu-" "Maminko, o čem to ten
policista mluvil?" zeptala se Elis své maminky. Televizi doteď nevnímala, hrála si se svými panenkami.
Ale řev ze zadržovací akce upoutal její pozornost. "To… On mluvil o…" žena se snažila najít ta správná
slova, ale nějak na ně nemohla přijít. Naštěstí se toho ujal její manžel. "Víš zlatíčko, venku jsou zlí a
hodní lidí. A dnes ti zlí lidé někomu ublížili. Proto tě nechceme pouštět tolik samotnou ven, co když
by ti nějaký zlý člověk ublížil?" usmál se muž a pohladil dívenku po vlasech. Holčička na něj chvilku
koukala v hlavě se snažil ty jeho slova zařadit do té správné části. Po chvilce přikývla a vrátila se
k hraní se svými panenkami.
O 6 let později
Hlavní dveře tiše klaply, ale ne tolik tiše, aby je žena v kuchyni neslyšela. "Elis? Jsi to ty?" zvolala do
chodby a pomalu se vydala ke dveřím. V chodbě viděla svou dceru, jak se v tichosti zouvá. Něco na ní
bylo špatně. "Elis?" promluvila na ni měkce a více se k ní přiblížila. Dívka od ní jen odvrátila tvář,
popadla svou tašku a snažila se zmizet po schodech nahoru do svého pokoje. Její matka byla ovšem
rychlejší, vzala ji za ruku a otočila obličejem k sobě. Z hrdla se jí vydral polekaný sten. "Elis! Zlatíčko
co se ti to stalo s obličejem?" začala žena hysterčin a zkoumala dívčinu tvář, Pravé oko měla nateklé a
obočí roztržené, na levé líci hluboký šrám. "Nikdo." Zamumlala dívka a snažila se vymanit z matčina
sevření. "Elisabeth! Okamžitě mi řekni, kdo ti to udělal!" zvýšila na ni matka. "Strážný." Zamumlala.
"Asi k tomu měl dobrý důvod. Teď si běž udělat úkoly." Procedila matka skrz zuby a vrátila se do
kuchyně. Elis vyběhla nahoru do svého pokoje. Moc dobře věděl, proč jí to Strážný udělal. Byla moc
blízko hradeb. Cítila v sobě jiskru nenávisti. Místo, kde vás nutí dělat to, co nechcete, a dají vám
výprask za přiblížení se k hranicím. Ne, tohle určitě nebylo správné.
O 2 roky později
"Skupina mladých nečistých se opět pokusila přelézt hranice našeho státu. Tito mladiství byli na místě
popraveni, za hrubé porušení zákona a vláda se rozhodla přijmout zvláštní opatření, vzhledem ke
stoupajícím pokusům o překonání hranic. Každý mladý muž a žena ve věku od 10 do 21 let budou
povinně nosit elektrické nára -" Obraz televizoru zčernal, jakoby ho někdo zevnitř polil černou barvou.
"Elis! Okamžitě to znovu zapni!" okřikl otec svou dceru. Ta se jen na něj podívala, podala mu ovladač
a zamířila k hlavním dveřím. "Kam jdeš?" zeptala se jí matka, když vstoupila do předsíně. "Na
vzduch." Odpověděla jednoduše dívka. "Dobrá, ale vrať se do setmění a nechoď daleko, maximálně
ke škole." Matka nasadila jeden ze svých sladkých úsměvů a odkráčela znovu do kuchyně.
Ulice byly prázdné. Sem tam mezi popelnicemi proběhla krysa, ale to bylo vše. Nikdo se neopovažoval
chodit ven. Zvlášť, když nečistí se začali bouřit. Sice po malých skupinkách, ale přeci jen. Dívka šla. Šla,
ani nevěděla kam, dokud nedošla k vysoké stěně, která se táhla podél celého státu. Byla moc vysoká
na to, ji přelézt a zapuštěna hluboko v zemi, aby se pod ní dalo prokopat. Dívka se jí lehce dotkla
prsty. Rukou jí projel slabý elektrický výboj. Takže už nasadili i silové pole. Pomyslela si. Chvilku
kráčela podél stěny, dokud nedošla ke zpustošené části. Část stěny byla zničena a kolem byly jámy.
Tudy se před týdnem nečistí pokusili utéct. Nečistí. Proč se jim tak říká? Copak jsou nějak špinaví
zvenčí? Ne, na první pohled jsou jako každý jiný člověk. Ale přeci jen se liší. Nemají čistou krev. Jsou
poskvrněni. Jsou nakaženi. Nakaženi myšlenkou svobody. Než se svět uvrhl do chaosu, zažili svobodu.
Tu, jakou zde nikdo nezná. Ačkoli jsou svými myšlenkami nebezpeční, jsou vázáni slibem mlčení.
Jakmile se o svobodě biť jen hláskou zmíní, tělem jim projede silný elektrický výboj. Pokud je
nesežehne, jsou nadosmrti mrzáci. Ale i za tuto cenu své vzpomínky sdělují svým dětem a vnoučatům
ačkoli je to často to poslední, co kdy řeknou.
"Co tu děláš?!" z přemýšlení Elis vytrhl Strážný. Nečekal na její odpověď a vrhl se na ni. Zasadil jí
několik ran, než se mu povedlo ji přeprat a prozkoumat její pravou ruku. Čistá. Strážný z dívky vstal,
vytáhl ji na nohy a díky souřadnicím na náramku jí dovedl domů.
Se slovy: "Tady ji máte." Ji hodil ke dveřím domu, kde už na ni čekali otec s matkou. Poprvé za 14 let,
co je naživu dostala výprask od svých rodičů.
O 3 roky později
Běžela jsem a běžela. Slyšela jsem za sebou dupající boty Strážných. Adrenalin mi proudil v krvi jako
nikdy dřív. Ano, už dříve jsem podobné akce prováděla, ale Strážní nikdy nebyli tolik aktivní. Spíš nám
vynadali a dovedli nás domů, než aby na nás vytáhli už i elektrické obušky. Zahla jsem za roh a
proběhla prázdnou ulicí až do slepé uličky, kde jsem přeskočila malou zídku a utíkala dál. Při další
odbočce jsem zahnula a tajnými dveřmi proklouzla do jednoho z mých mnoha úkrytů. Dřív tu bydleli
nečistí, ale po jejich zabít to tu je opuštěné. V kuchyni jsem otevřela vchod do sklepa, který sloužil
jako dílna. Vytáhla jsem věci ze seznamu a z kapsy vyndala plánek náramku na mé pravé ruce. Pomocí
návodu a nářadí jsme se ho konečně zbavila. Teď musím rychle pryč. V kuchyni jsem proplížila pod
oknem až k zadnímu vchodu. O nohu se mi otřela kočka. Málem jsem vykřikla, ale kočka mi vlastně
přišla vhod. Pohladila jsem ji a začala se s ní mazlit. V nečekanou chvíli jsem jí kolem krku (který byl
tak vyzáblý, že byla vidět i páteř) nasadila svůj náramek a potichu s ní vyšla ze dveří. Položila jsem ji
na trávník a sprintem se vydala k místu setkání.
"Liz! Kde vězíš?" ozval se Will, když jsem doběhla. "Promiň, musela jsem toho krámu zbavit." Ušklíbla
jsem se ukázala pravou ruku, která byla sice popálená od elektrický výbojů, ale zato prázdná. Will jen
přikývl a šel ke stěně. Už nějakou dobu pracujeme na dostání se skrz stěnu. Několika lidem se to už
povedlo, hlavně nečistým. Ačkoli já mám být ta čistá, necítím se tak. Willovu dědečku se nějak povedl
obejít slib mlčení a vyprávěl nám o časech, kdy se svým otcem mohli jít kamkoli kdykoli chtěli. Jak si
mohli koupit cokoli, říct nahlas, co si myslí a nikde nebyly žádné stěny nebo elektrické náramky, které
by jim v tom bránily. Dokázal to vyprávět tak, že se člověk přímo ocitl uprostřed té doby. Chtěla bych
to zakusit. Ten pocit svobody. Nechci být čistá, snad už ani nejsem. Chtěla bych být prostě normální.
"Máš to lano?" vytrhl mě Will z mého zamyšlení. Přikývla jsem a z brašny vytáhla kus silného lana.
"Víc jsi nesehnala?" vrhl na mě smutný pohled. Jen jsem zavrtěla hlavou. Povzdychl si. Bude nám t
muset stačit. Proplížili jsme se křovím ke spoji stěn. Tady bylo jedné místo, kde bylo silové přerušené.
Kdo by se staral o kus hradeb v malém městě? Zasadila jsem mezi části pole silný kus dřeva, aby nám
udělal trochu místa. Will se protáhl škvírou a po čtyřech vlezl do tunelu, který jsme tu vykopali. Dnes
ho dokončíme a vylezeme ven. Na svobodu. Uvázala jsme Willovi okolo ruky provaz. Kdyby se něco
děla, dvakrát za něj zatahá a já přilezu za ním, nebo od za mnou. Seděla jsem tiše za křovím a čekala
na Willova znamení. Stále nic.
Po asi půl hodině jsem ucítila tři krátká zaškubání lanem. Konečně. Na tváři se mi rozlil úsměv.
Protáhla jsem se škvírou, odendala klacek zpoza silového pole a po čtyřech lezla za Willem. Lezla jsem
temnou dírou, dokud jsem neucítila závan větru. Vítr! O kousek dál jsem zahlédla světlo. Zrychlila
jsem tempo. Sotva jsem vylezla z roury ven, namířili na mě nabité zbraně. Co to má být?! Vzhlédla
jsem a zahlédla Strážce! Všichni se na mě hnusně křenili, ale nejvíc ten zrzavý. Jeho hnusný úšklebek
s budu pamatovat navždy, protože poté, co se na mě podíval jeho oči sklouzly k něčemu v jeho ruce.
Hlas se mi zadrhl v krku. To je Will! Přesněji jeho hlava! Nos a oči mě začaly pálit. To ne! Ne, ne, ne!
To nemůže být… Jak… Proč?! Následovala rána do hlavy a já upadla do bezvědomí.

"Elisabeth Emily Stirling. Jste si vědoma svého zrádného prohřešku vůči státu?!" ostrý hlas soudce se
ubíral mým směrem. Stojí zde, v soudní síni jako ten nejhorší vrah. Ruce i nohy spoutané elektrickými
želízky, tělo samý šrám a čekám na svůj rozsudek. "Ano." Ozval se místností můj hlas. Silný a ledový.
Ano, přesně takový. Nikdy nebudu jako oni. Stejně se o to pokusí další a další už se pokoušejí.
Svrhnout vládu, překonat stěny, znovu nastolit svobodu. Slyším mou matku plakat. Celou dobu
drmolí cosi o tom, kde udělala ve výhově chybu. Otec se jí snaží chlácholit, ale nemá to účinek. Cítím
na sobě všechny ty ledové a vražedné pohledy. Ať si koukají. Alespoň vidí, že když se přes stěny
dokáže dostat 17letá holka s kamarádem, dokáže to každý. Kdyby mě ta hloupá kočka nesledovala,
mohli jsme být s Willem volní. Místo toho je Will mrtvý a vystavený na náměstí jako hrozba a já tu
stojím a čekám, jakou mi udělí smrt.
"Jste ochotna přijmout svůj trest?!" znovu se ozval soudcův hlas. "Ano, jsem." Zazní má odpověď jako
zvon. Soudci se rozlil po tváři úšklebek. "Dobrá tedy! Elisabeth Emily Stirling, ID385-2110-6954, jste
odsouzena k trestu smrti veřejným popravením. Chcete se proti tomuto rozsudku odvolat?" jak bych
se mohla odvolat, když už nemám ani to jediné právo? "Nechci!" jakmile ta slova opustí mé rty,
strážci mě srká na kolena a vlečou mě ven. Na náměstí. Už je tady připravená šibenice. Lidé stojí a
zděšeně koukají, jak ě strážci vlečou k tomu hnusnému kůlu. Kovové náramky mi obejmou ruce i
nohy, takže jsem opřená kůl, ruce vytočeny v ošklivém a nepřirozeném úhlu. Všichni vědí, proč tu
jsem. Očima vyhledávám Willova dědečka, který na mě jen smutně hledí. Usměju se a se vzpřímenou
hlavou čekám na smrt. Nemusím čekat dlouho. "Stejně to nevyhrajete!" křikla jsem do davu. Výstřel,
svist, lehká bolest v pravém spánku a nakonec nic. Jen černo. Černá svoboda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama